Oprava pohádkové knížky

Restaurováním knih se nikterak nezabývám. V kurzu jsem se naučila základní znalosti, jak postupovat, ale opravdu jen tak lehce. Pravé restaurování starých knih, kdy je potřeba zachránit, co se dá a máčet papír v různých roztocích, je už hoden odborného restaurátora.

Jeden známý mi ale přinesl dětskou knížku pohádek, která byla ve velmi dobrém stavu, ale rozpadla se jí vazba. No aby ne, když je to lepená V2. Tyhle paperbackové lepenice se moc nehodí na čtení, protože když se kniha příliš rozevírá, listy se mohou uvolnit a vypadnout. Při dnešním technologickém zpracování to zase tolik nehrozí, protože se používají silnější lepidla.

Tato stará knížka byla slepená klihem, který po čase popraskal a začal se drobit. Jeho výhodou je, že jde velmi snadno odstranit a knihu opravit. V případě tavných nebo PVA lepidel už opravování knih bude náročnější, jelikož tato lepidla lepí silněji, ale zato je menší riziko, že se rozpadnou.

Obálka i vnitřní strany byly v dobré kondici, takže jsem napřed odstranila klih a malinko hřbet seřízla na řezačce zbytky. Předpokládám, že existuje nějaký roztok, který klih odstraní úplně bez nutnosti ořezu. Možná ani ten ořez nebyl nutný, když to nebude vidět, ale pro větší kompaktnost při slepení jsem stránky raději seřízla.

Vazbu V2 dělám jen velmi nerada. Nemám sklepávačku a pomáhám si jen lisem nebo těžítky, a to moc nestačí. Mám obavy, že stránky i tak posléze vypadnou. To se mi už někdy párkrát stalo. Dobrým fíglem je stránky ve stlačené poloze přejet smirkovým papírem a zdrsnit povrch, aby se stránky trochu sloučily. Potom se nanese lepidlo a překryje gázou. Po stranách se přidělají kapitálky (ty jsem dala nové) a nakonec se přidá krycí papír.

Na závěr jsem zavěsila knižní blok do předsádek. Předsádky se mi podařilo oddělit od knižního bloku, aniž by došlo k poškození, blok jsem tedy přilepila k nim nazpět. Nebylo tak třeba vytvářet nové.

Knižní blok jsem se rozhodla neseřezávat, aby si knížka zachovala autentický starý vzhled, ale docela mě láká obnovit starou knihu tak, aby zašpiněné a ohnuté stránky znova prokoukly a řez odhalil jejich čistý vzhled. Potom už by ale nepasovaly k deskám, kdyby se to seřízlo příliš.
Řezem bych také mohla spravit drobné nerovnosti, které vznikly sklepáním, ale nechala jsem to být.

Jediné, co bylo na knížce špatně, byl směr vlákna. Mají ho naopak, což způsobilo nežádoucí zvlnění u hřbetu po nanesení lepidla. U nanášení klihu to nevadilo. Klih nepoužívám (je vyroben z kostí nebo kůží, jeho příprava je pracnější a páchne). Dávám přednost umělým lepidlům, které má lepší vlastnosti a není na bázi živočišného původu.

Pro představu uvádím, jaké jsou druhy klihu a z čeho se výrábí, co jsem našla na Wikipedi:

Glutinový klih – vyráběn z kůže a kostí jatečních zvířat, často ve směsi
Kostní klih – světle žlutohnědý ve formě tabulek, drti, šupinek a perleti.
Kožní klih – je kvalitnější, čistší, lepivější, průsvitnější a elastičtější než kostní klih. Vyrábí se z odchlupených kožek. Nejkvalitnější je vyráběn z králičí nebo zaječí kůže.
Albumínový klih – připravuje se z krevního albuminu, spoje jsou odolné vůči vodě a působení vlhkosti.
Kaseinový klih – vyrábí se z mléčné bílkoviny kaseinu, který se získává z odtučněného mléka srážením různými způsoby. Pro přípravu lepidel se používá kyselý kasein. Jejich příprava je jednoduchá – bílý prášek se rozmíchá s vodou. Lepený spoj není choulostivý na teplotu prostředí a je vodovzdorný.
Rybí klih – z kostí, chrupavek nebo měchýřů. Velmi lepivý. Mezi nejkvalitnější patří vyzina, která se vyrábí z měchýřů Vyzy velké nebo jesetera.
Pergamenový klih – v minulosti byl využíván v knižní malbě a k lepení pergamenu. Vyráběn z kůží jehňat a kůzlat.
Želatina

Když jsem tento článek chtěla dát na instagram, začaly mě k tomu napadat prupovídky, které se hodily k opravě pohádkové knížky. Nakonec z toho vzešla pohádka O zakleté knížce. Můžete si ji přečíst v dalším příspěvku.